William Drake/X-57

New York
Před třemi lety..
V hlavě měl jenom tlukot svého srdce, sklo..temtam,,, dokonce i zěd. I lidi z E.Z.I.C.U se rozprskly jako kuželky když do nich narazil, už mu to bylo jedno. Běžel nezastavoval se, slyšel křik Benedicta že má stát že mu to jinak nedaruje, už mu to bylo jedno. Nebyl hloupý, věděl moc dobře, že když ho chytí že ho usmrtí. E.Z.I.C.U bude užitečný jak mrtvý tak živý, tentokrát to bylo všechno nebo nic.. A všechno, VŠECHNO je lepší než tu trčet jako pokusný králík. Slyšel poslední zvuk ničený, rozrazil poslední dveře, za ním slyšel alarm který naznačoval že utekl. Už mu to bylo jedno,.. Byl volný..konečně, ale na jak dlouho? To byla ta pravá otázka..
Nezastavoval, pélášil , kličkoval mezi lidma kteří si ho ani nevšimli, musel najít něco kde se mlže schovat, přeci jen vypadal hrozně. A jeho oblečení taky nebylo nejlepší. Pohublý..zakrvácený... špinavýma obvazama zamotaný ..15 letý kluk Jsem....venku.. pomyslel si když po chvíli zastavil, doběhl do prázdné uličky, vypadala slepě.. Bylo tu pár krabic, nějaký bordel ale jinak nikde nikdo.
Ztratil jsem se..jim? pomyslel si opatrně nadšeně, to víte.. Nerad se raduje předčasně. Sesunul se k zemi, Jenom..chvíli...Prospat.. pomyslí si znaveně.

Genna nebyla hrdinkou, nebyla však ani padouch. Sem tam se objevily její světlejší chvíle, které byly záhy zastíněny nečestnými myšlenkami. Sobec má cestu životem téměř nejtěžší. Přesto byly okamžiky, kdy se rozhodla pomoci. Nešlo o laskavou a milou pomoc, druhá strana se zpravidla zatraceně musela plácnout přes kapsu. A nyní to nebylo jiné. Pohybovala se mezi temnými uličkami stejně schopně jako v nejvyšší společnosti. Proto čas od času uměla narazit na velice zajímavé lidi. A tito lidé? Měli být odvedeni na jiné místo, měla jim být předána jistá myšlenka.

Zrovna se procházela po ulicích města. Ostražitým pohledem sledovala každého, kdo se objevil v její blízkosti, přestože tvář zůstávala dokonale klidná. Jakoby viděla lidem až do duše. Její oči byly uhrančivé, stejně jako se v momentě mohly změnit na velmi přátelské. K vlastnímu překvapení narazila na potenciální úlovek velmi brzy. V postranní uličce našla chlapce, který vypadal ještě hůř než zuboženě.

Nezdálo se, že by o něj někdo jevil zájem. Jinak by si jeho žalostného stavu dávno někdo všiml. Byl tedy nepotřebný? Takové přeci nikdo hledat nebude a takové potřebovala ona. Prsty si projela v krátkých vlasech a na tváři vytvořila daleko přívětivější grimasu. Přešla k chlapci, který dle všeho spal. Držela si svůj odstup a v první chvíli na něho pouze promluvila. „Jsi v pořádku?“ Pronesla zvučným hlubším hlasem. Její hlas byl příjemně zabarvený, ale stejně tak rázný. Prohlížela si detailně mladíka. Jeho oblečení potřebovalo vyměnit a on potřeboval do sprchy. Všimla si krve, stejně tak obvazů. Co se stalo? Kým byl a odkud se dostal sem? To byly otázky, které jí běhaly v hlavě. „Chlapče,“ pronesla znovu stejně rázně, aby ho probudila, ještě než na to použije něžné násilí v podobě šťouchnutí.

Skutečně, netrvalo to ani minutu, a celkově usnul.  Byl tichý jako myška. Unaven, znechucen tím co zažil.. Od osmi do  patnácti byl držen..jako pokusná krysa..To ho znechutilo. Uměl psát, číst a podobně, to ho v Ezicu naučili.. Přeci jen měl z něj být někdo kdo  by chytal ostatní mutanty,  Nevzdělanec by nezapadl.. Ale naštěstí se nic z toho nebude dít..nebo..nebude dít v nejbližší době.
Jakmile slyšel hlas skoro vyskočil do stoje, otevřel oči,.. říká se že očí jsou cesta do duše, ale nyní v jeho očích byl vidět hlavně strach, smutek, bolest a nenávist. Ačkoliv STRACH převládal. To hodně,  Než dáma stihla něco dalšího říct. Will byl v tu ránu na druhé straně slepé ulice, skoro přilepen na zdi. Zrychleně dýchal a vyděšeně sledoval tu osobu.
„Kdo jste?“ Vystřelil první otázku. “Já se do Ezicu nevracím..NIKDY“ vystřelil další větu ze sebe. “Nechci být zase špína...“ Zašeptá si pro sebe, a stále vyděšeně sleduje ososbu, a zároven přemýšlí jestli  nebude rychlejší utéct.
Nevypadá jako voják Ezicu..Nemá oblečení toho typu..žádnou zbran..  Vypadá upraveně, neupracovaně.. Ale nic jiného..Pořád to mže být nějaký hnusný podraz..a udělám cokoliv abych se tam nevrátil...I kdybych měl zabít.
“Prostě mě nechte..být..prosím..“ Vydechl tiše

K něžnému násilí nakonec nemuselo dojít. Chlapec se probudil záhy poté, co se v uličce rozezněl její hlas. Byl to jen okamžik, který sotva postřehla a chlapec se nacházel na druhé straně ulice. Natočila k němu hlavu a ještě jednou si ho prohlédla. Mutant… poznala dar, když ho před sebou viděla. Bylo jasné, že ten kluk bude ještě zajímavější, než si myslela. Na tváři se objevil sotva patrný úsměv v podobě povytažení pravého koutku rtů.

Chlapec byl vyděšený, bylo potřeba postupovat opatrně. Narovnala se a pomalým krokem se rozhodla zmenšit vzdálenost mezi nimi. Nerada křičela, pokud doopravdy nemusela a naopak chtěla, aby jí chlapec dobře slyšel. Menší vzdálenost bylo praktické a logické řešení. „Nevím, o čem mluvíš,“ zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Nic ti přeci nedělám,“ vysvětlila a přitom pozvedla dlaně, aby viděl, že skutečně není nic, čím by mu ublížila, i když to nebyla tak docela pravda.

Ruce dala opět dolu a tiše si povzdechla. „Podívej se na sebe,“ poukázala na něho jednou rukou. „Jsi nejen vyděšený, ale hádám, že i hodně unavený.“ Zastavila se a ohlédla se na místo, kde ještě před chvilkou spal. „Ale věř mi, ulice není zrovna místo, kde bys měl spát. Ne takhle oblečený.“ Zadívala se opět na něj a natočila hlavu ke straně. „Hádám, že by ses potřeboval pořádně vyspat a taky najíst,“ letmo se usmála a přitom se snažila působit co nejvíce mile. Většina dospívajících na ulici přeci na jídlo slyší, to už měla ozkoušené.

“Nepřibližujte se“ vypadlo z něj když ji viděl, nebyl to rozkaz, ani výkřik, spíše něco jako unavená prosba. Zrychleně dýchal, oči mírně vykulené, stále se z toho všeho jaksi zpamatovával, Nevěřil že by první osoba na kterou narazil venku byla tak láskyplná aby mu pomohla, držení v Eziu ho až moc dobře naučila že se nedá věřit nikomu. A tenhle silný aspekt byl nyní na povrchu.
“Možná těd nic..“ připustil “Ale nedá se věřit nikomu..nikomu..“ zavrtí křečovitě hlavou. Stále ji ostražitě sledoval, nevěřil ji ani mák, co když to je taky mutant.. To že nyní v jejích rukách nic nevidí VŮBEC neznamená že by mu nic nechtěla udělat.
Z jeho úst vyšlo něco jako zoufalé povzdechnutí. “Slova jsou jak vítr.. zní to hezky.. ale až to zmizí nezbude vůbec nic..“ řekl a zároven se osobě díval do očí. Měl hlad, to ano, ale i přes příšerné škrundání v ýaludku se měl na pozoru. Nemůže jen tak někomu věřit. Co když mu lže.. co když je z Ezicu a chce ho potom omráčit a přivézt zpět. A to on prostě nemůže dovolit, radši zemře aniž by se vracel.

Jen se tiše usmála a zavrtěla hlavou. „Dobrá, stojím na místě,“ ubezpečila ho o tom, že dál nepůjde, když si to nepřeje. „Kdybys nevěřil nikomu, prožiješ celý život ve strachu a nejistotě. Hodláš podezírat každého z těch nejčernějších úmyslů?“ Povytáhla obočí v otázce a dobře si ho prohlédla. „Nemusíš se mnou jít. To byla nabídka,“ pokrčila rameny. „Mohou to být jen slova, může to být způsob jak se najíst. Jen mi věř jedno,“ zvolila menší dramatickou pauzu, aby věděla, že má jeho pozornost. „Nás, kteří jsme ochotni pomoc je děsivě málo. Co myslíš, že se stane, až tě někdo takhle uvidí? Ano, není na tobě nic, co by se dalo ukrást.“ Přejela ho ještě jednou pohledem, to kdyby se měla náhle a zcela nečekaně přesvědčit o opaku. „Ale orgány byly vždycky docela ceněnou komoditou na černém trhu. Nestraším tě, říkám jak to je. V tomhle městě jsem byla dost dlouho, abych si všimla, jak mladí z ulice mizí.“

Genna neměla ve zvyku nikoho dlouhodobě přesvědčovat. Sama to neměla ráda. Když jednou někdo řekne ne, je to ne. Ale to prozatím z chlapcových úst neslyšela. „Jsem Genna,“ představila se mu. „A ty?“ Bylo vhodné, aby jí prozradil své jméno, když ona udělala totéž. „Hele, já vím, že se daleko lépe věří starým hodným pánům, kteří už nikoho nemají, ale já jsem pořád lepší než nic.“ Zavrtěla hlavou a podívala se nahoru na nebe. „Brzy se bude stmívat. Pak nebudeš chtít zůstat venku.“

“Zatím každý kdo se ke mě přiblížil mi chtěl ublížit..řezat do mě, něco mi zlomit...čim jste VY jiná...“ Nebyla to otázka ani nic takového. Spíše konstatování.  Stále se třásl,  byla mu zima, .a obvazy  na břiše mu už pár pár minut  krváceli, zdálo se že  nějaká rána která nebyla dobře zašitá se roztrhla, což by mohlo znamenat  docela nehezké chvíle o pár minut později, protože už nyní sebou Will trochu zakolísal jak se mu zatočila hlava
Mírně skloní hlavu,  neví co si o tom má myslet. Chce jít, chce tak moc věřit že ta ženská  mluví pravdu, ale moc se bojí. Bojí se že je stejná jako všcihni jiní.. že je zlá.
Jakmile slyšel  to o orgánech skoro sebou sekl, už tak tak se držel na nohou a poznámka o tomhle určitě nepomohla.  “Já.. jen.. nechci.. aby mi bylo ublíženo.. 7 let... mě drželi.. mučili.. ranili..“ zašeptá až zlomeně, Rozhodl se že to zkusí, že jí zkusí věřit.
“Já..jsem.. Will..Will Drake...“ řekl tiše, pak jen tiše poznamená. “Aspon myslím“ Jméno X-57  nechtěl, bylo  v něm tolik zlého.
Po chvílí ji  pohlédl do očí, nechtěl ji věřit, ale byl hladový jak něco a tak se rozhodl. “Půjdu..tedy s vámi... ale jeden.. blbý pohyb a jsem pryč než mrknete okem..“
varuje ji. Potom se k ní pomalu rozešel, ale stále si držel odstup.