Opuštěný dům na okraji města

Organizace E.Z.I.C mu zničila život. Začalo to drastickou smrtí jeho rodičů, zabili mu je před očima, ale tím to neskončilo, odtáhli ho i přes pláč sebou. Mučili ho.. už od jeho 8 let, nebrali na něj ohled. Byl pro ně špína, kterou ovšem potřebovali, potřebovali nasílím donutit aby se stal mutantem který chytá mutanty, cvičili ho na bezduchého vojáka, geneticky mu posouvali sílu jeho moci, nasílim mu vyvolali vidění. Učili ho bojovat, a přitom nevěděli že si kopou svůj vlastní hrob, a za to vše mohl Will vinit hlavně jednoho člověka. Benedicta Arnoldse, vědce organizace E.Z.I.C.U ten muž měl zvrácenou mysl, všechno.. on mohl za to čím se měl Will stát. Nepovedlo se, pokus o útěk touha po svobodě, byla silnější. Ve svých 15 letech po dlouhé době viděl světlo, ale běžel dál. Věděl že vojácí organizace jsou za ním.
To byla část jeho života, na kterou by rád zapomněl. ..Ale zárověn ne, navazuje .. Za celý život našel prozatím jen jednu bytost . muže která mu pomohla se zotavit. Skrotit jeho sílu, pomoct mu se ve světě orientovat. Přesto však od něj musel odejít, něco se neměnilo. organizace E.Z.I.C mu stále byla za zadkem, nikde se nezdržoval víc než týden. Zde byl nově..
Doběhl do domu který se každou chvíli mohl rozpadnout, ale prozatím to působilo jako přístřešek, a to bylo vše co potřeboval. Zhluboka se nadechl, už pár dní se mu točila hlava, byla mu zima a měl rýmu. Hlasitě kýchl, a bohužel ho to odhodilo ke zdi. V tomhle byla superrychlost dost blbá. Hlasitě zavrčel a pomalu se zvedl.

Mohlo se zdát, že začíná táhnout na lepší časy. Jenže to bylo pouhé ticho před bouří. A ne před tou, kterou by dokázala zvládnout. Senátor Kelly pro lidskou část obyvatelstva zmizel a málokdo by to nedával za vinu mutantům. Především po Magnetově útoku. Cítila ve větru, že pokojný mír bude přetržen a nenávist nebude jen mezi skupinkami, ne, bude v ohromné skupině, která se proti nim spojí, pokud včas nezabrání pohromě. Nepřesvědčí lidi, že neexistují pouze špatní mutanti, ale je mezi nimi mnoho dobrých. A mnoho vyděšených s mocí, kterou nedokáží ovládnout.
A s toho důvodu jí profesor Xavier dnešního dne, pověděl o chlapci, kterého vycítil přes Cerebro. Byl ztracený nejen ve světě, ale též v sobě. Ukrýval se daleko od města, jakoby neskrýval pouze své schopnosti, ale i sebe. Profesor jí pověděl, že by bylo nejlepší, kdyby za ním zašla sama. Při přesile by mohl zpanikařit a zaútočit. A to byla ta nejhorší možnost. 
Místo aby využila letounu nebo svých schopností, přesunula se k opuštěnému domu v autě. Nechtěla ho vyděsit, proto zastavila dostatečně daleko, aby nemohl slyšet hluk motoru. Vytáhla klíčky ze zapalování a vystoupila. Zůstala v civilu, nebylo třeba, aby na sobě měla při možném náboru uniformu. Ačkoliv toto bývala profesorova práce, on sám chtěl, aby jeho nejstarší studenti sami chodili a přesvědčovali mladé mutanty, co je pro ně nejlepší. A to Xavierova akademie pro nadané studenty. 
Rozhlédla se po okolí, když se jí k uším dostala podivná rána. Nepatrně svráštila čelo a vyčkávala, zda se neozve další. Podle profesora mladík ovládal superrychlost a krátké nahlédnutí do budoucnosti. Z čeho pocházela ta rána, mohla jen hádat. Zato tu nemohla vyčkávat donekonečna.
Přinutila nohy k pohybu a vydala se ke stavení. Bylo to poprvé, co měla přemluvit k příchodu do akademie někoho, kdo se ukrýval. Vesměs to byly děti žijící u rodičů nebo s kamarády. Tohle bylo něco nového a doufala, že to dopadne dobře. 
Tráva jí dosahovala téměř ke kolenům. Dozajisté vědomí toho, že je dům dlouho opuštěn. Ale ne tak úplně dlouho, chlapec měl štěstí, že na to narazil. A ona brzy narazí na něj.
Postavila se ke dveřím a zaťukala. Nezůstala jen u toho, nechtěla, aby utekl.
"Nemusíš se bát, přišla jsem ti pomoct. Můžeme si spolu pohovořit uvnitř nebo přes dveře. Jak ti to bude vyhovovat," mluvila klidně a snažila se přitom naladit tón hlasu do příjemné tóniny. 
"Jmenuji se Ororo Munroe, ale můžeš mi říkat Storm," představila se mu, aby pro něj nebyla úplným cizincem, ačkoliv slyšel pouhý hlas a nemohl přiřadit tvář. Což ta druhá věc byla na něm. Pokud mu bude vyhovovat mluvit skrz dveře, vyhoví mu. Co by pro mladé mutanty neudělala, aby se cítili v pořádku.

Život psance..vás naučí schopnost používat prakticky furt, Zvláět když  máte sílu koukat do budoucnosti, sice jen hodinu předem, ale pořád mátr něco. Díky tomu měl Will přesné informace o tom kdo dorazí k němu, hodinu před. Proto ho E.Z.I.C nemohl najít, přesunul se těsně předtím než E.Z.I.C. dorazil na místo kde byl.  Bohužel, i když byl jasně nemocný svojí sílu používal stále, jedině tak mohl být v bezpečí.
A to přesně  udělal, takže věděl co se k němu blíží, nebo-li lépe někdo, zhluboka se nadechl a šel ke dveřím. Chtěl by tak spát..odpočívat, aby tu chřípku ze sebe dostal.  Ale nemůže..vždy je v nebezpečí, a svět ho v tom všem jen utvrzoval.. Už jen ten případ.. jak ho krucinál našla? Však .. nedal vědět že je...tady...nikomu.
Sedl si k dveřím a duševně se připravoval, až ji uslyší.   Zakašlal, ovšem zcela omylem, takže bylo slyšet že rozhodně není zdravý. A následující huhlájící hlas to jen potvrdil. "Nejsi první kdo to říká,,," povzdechl si. "Co tě dělá jinou....Proč bych ti měl věřit že nelžeš?" zeptá se. Pak se zvedl  Ozval se docela nepříjemný zvuk "Uvnitř budeme mluvit..nedělám to proto že ti věřím...protože nevěřím.. Ale bylo by moc nápadný kdybyste mluvila přes dvěře...Mohli by si všimnout" Jakmile vešla dovntř zase zavřel.  "Jsem Will Drake.."

Stála před dveřmi a snažila se poslouchat, co se tam děje. Ta rána jí dost znepokojila, ale nezdálo se, že by tam s chlapcem někdo byl. Pokud ano, byl jako myšička. Mohlo se mu něco skutečně stát. Ale musela vyčkat trpělivě. Nepatřila k neopatrným a netrpělivým typům lidí. Nejprve dvakrát měřila než řízla. A nemínila to porušit, dokud si nebude jista, že je chlapec skutečně v nebezpečí. 
Ale za dveřmi se něco ozvalo. Uniklý kašel, který neměl vyjít ven. A poté hlas. Zesláblý nemocí. Neměla u sebe nic, čím by ho zahřála nebo mu ulevila od bolesti. O důvod navíc, aby s ní šel. Nemluvila dokud neskončil. Potřebovala si získat alespoň počátek důvěry a nehodlala na něj vše v okamžení vychrlit, aby se zalekl a udělal něco hloupého. 
Přesto jí něco zarazilo. "Mohli by si všimnout." zněla jeho slova. Ale kdo? Skutečně se před někým ukrýval. Bratrstvo? Lidé? Někdo zcela jiný? Nemohla ho hned ze začátku vyzvídat. Prvně musela zodpovědět jeho dotazy než si bude moci dovolit klást ty své.
Když otevřel, usmála se na něj a pokynula stříbrnouvlasou hlavou.
"Těší mě Wille," pověděla mu než vešla dovnitř. V domě bylo pusto a zima. Pokud se chlapec nenachladil tu, zaručeně se mu to zde nezlepší. Krátce se porozhlédla po prostoru než se k němu otočila a přitom si spojila ruce.
"Děláš dobře, když nevěříš každému cizinci a nemůžu ti hned během několika minut dát důvod k tomu, aby jsi věděl, že nepatřím k těm zlým. Přesto jsem ráda, že jsi mě pustil dovnitř a jsi ochotný mne vyslechnout," poodstoupila od něj dál, aby se necítil nepříjemně. Zato jí nedělal dobře pohled na nebohého chlapce s nemocí na krku. 
"Přicházím ze školy, kde je místo pro lidi jako jsi ty, jako jsme my," pustila si ruce a pravou rukou zamířila do prázdné části pokoje, kde se ukrýval pouze prach. Nechala ho lehce rozvířit, aby věděl, že si nevymýšlí. Poté ruku spustila.
"Jeden můj dobrý přítel tě vycítil. Zjistil, že jsi sám a máš strach a poslal mě pro tebe. Snažíme se, aby každý mutant našel své místo ve světě, aby se cítil v bezpečí a šťastný. Zjistil, jak kontrolovat svou moc a uměl ji použít k dobru," lehce pohodila rukou při vysvětlování než jí opět nechala volně viset. Will vypadal unaveně. A nedůvěra v něm byl hluboce zakořeněná. Tohle se nemohlo stát během pár dní.
"Jak dlouho o svých schopnostech víš?" pokusila se něco lehce vyzvědět. Potřebovala si ujasnit a především zjistit, jak dlouho jeho nedůvěra trvá. Mohla by si tím krátce na pár otázek zodpovědět sama než se ho bude moci zeptat nahlas. 
"Posaď se, jestli se necítíš dobře. Pokud je tu na co," podívala se kolem sebe než se k němu vrátila. ..."Nehodlám ti ublížit," ujistila ho, ačkoliv to byla pouhá slova. A slova byly vítr. Přesto nechtěla, aby se zbytečně namáhal. Mohlo se to jen zhoršit.

Život bolí, a Will to ví docela dobře, osm podělaných let strávil nedoprovlně v té organizaci, kde ho mučili , chtěli zlomit jeho vůli. Trénovali ho, aby z něj byl mutant který loví svůj druh..pro ně. No nepovedlo se. Dostal se ven, a můžete si bíti více než jisti. Že udělá cokoliv aby se nevrátil zase pod kudlu tomu vědci..Benedictovi.. Nikdy víc, pokud bude muset kvůli tomu zabít, udělá to.
Přerývaně se nadechl už jen podle dechu bylo znát že ho nemoc trápí poněkud dýl, ale on neměl jak si pomoci, a z prášku kvůli minulosti.. měl docela strach. To odmítal, a docela hodně. Nechodil rovně, byl nakrčený, což značilo že je značně unaven, ale on nemohl spát, ne dlouho, ne tak jak by potřeboval, nemůže si dovolit.. ztratit pojem o okolí. Mohlo by ho to stát jeho svobodu, a to je jediné co má. Doslova.. smutné.
Hořce se uchechtl "Nemůžu říct že mě těší.. Už jen z principu že nemám rád cizí..bytosti" zavrčel nedůvěřivě. Opřel se o dveře, sledoval ji, každý její pohyb, bylo vidět že by neměl energii se nějak dlouho bránit, ale rozhodně byl odhodlán to zkusit. Nikdy nedá sebe zadarmo. NIKDY.
"Jsem ochotný tě vyslechnout pouze proto, že to bude rychlejší cesta tvého odchodu" skoro to až odsekl, neměl...důvěru. V nikoho. Proto byl takový, vražedný
"Vím že jsi mutant..Dokazovat mi to nemusíš...Není možno abyste mě jinak našli" podotkl a zase vydechl. Nepřestával ji sledovat, byl ostražitý, možná až moc, proto mohla Storm poznat že tomuhle chlapci bylo opravdu HODNĚ ublíženo.
Po chvílí se rozesmál, ale smích nebyl zlý, spíše zoufalý...až bolestný.. Naznačoval jak moc je Will ztracený v tom všem. "HA..Slova, kolikrát jsem tohle slyšel.. Všechno bude dobré.. Lži Lži lži...I kdyby ne..jsou to jen slova...a slova..jsou jak vítr.. Za chvíli odvanou, a zůstane jen lež.." Vyprskl.
"Vím od nich od malička... Ne že by byl čas aby mě rodiče učili.ale tohle jsou OSOBNÍ informace, a cizince je sdělovat fakt nebudu" poví odměřeně.
Mírně se třásl, byla mu zima..taková zima. Zavrtí křečovitě hlavou. "Postojím..k cizím se zásadně neotáčím zády.. mají zvyk pak bodat kudlu do zad.. i jenom teoreticky"

Jevil se jako tuze nedůvěřivá osoba. Někdo mu musel neskutečně moc ublížit, aby dospěl do takové fáze. A nemohla se ho vyptávat. Zdál se dost nepřátelský, ale vše to byla jen obranná fáze proti každému, kdo by mu mohl ublížit. A to v tuhle chvíli mohl být nejspíše každý. 
Popošla o kousek do strany a dál pozorovala prostředí. Nemínila na něj po celou tu dobu zírat. Mohl by znejistět ještě více a uprchnout. A když by prchl, bylo by skutečně obtížné jej dostihnout. Ačkoliv i vítr dokáže proudit jeho rychlostí. Přesto to nemínila zkoušet. Raději by kdyby to vše proběhlo hladce, bohužel musela přestat tlačit, ačkoliv se nepouštěla přímo na tenký led.
Nechala jej vypovídat. Byl skutečně zesláblý. Mohlo hrozit, že i kdyby se rozeběhl, došly by mu síly a on by někde omdlel. Sic tak by jej na akademii získala rychleji, o důvěře by mohla pouze snít.
"Nemusíš se ke mě otáčet zády," podívala se za něj a její přítel vítr posunul jednu z nerozbitých židlí za Willovy nohy. ..."Nemyslím si, že kdyby jsi chtěl utéct, sezení by tě zpomalilo," pokusila se ho i nadále přesvědčit, aby se usadil a přestal se namáhat. Díky tomu sezení by poté měl i více energie do budoucna.
"Nejspíš jsem byla příliš troufala, nebylo dobré se tě okamžitě ptát na něco takového, omlouvám se," zvedla ruce do výše paží a poté je složila. Musela jít skutečně pomalu a opatrně. Bylo to namáhavé, ale profesor jí věří. Nemůže jej zklamat. 
Sama si přisunula židli a posadila se. 
"Vše nemůže být dobré a pokud ano, nebude to dobré navždy. Lidé po nás stále jdou a je lepší, když jsme pohromadě než rozdělení. Když na sebe navzájem dohlížíme a chráníme si záda," vědomky sáhla do kapsy své bundy a vytáhla dvě fotografie. Na jedné z nich byla akademie zvenku, druhá zevnitř ukazovala hlavní halu. Natáhla ruku a nechala vítr, aby odfoukl fotky k chlapci. Dál si udržovala odstup, který by mu mohl vyhovovat.
"Možná jsi o naší akademii slyšel. Ale nikdy sám neuvěříš, pokud ji nespatříš na vlastní oči. Když nespatříš ty děti, kteří tam studují a již vysloužilé studenty, kteří je učí. A tohodle útočiště by nebylo bez Charlese Xaviera. Muže, který tě našel a poslal mě za tebou," vypověděla mu další podstatnou část příběhu, zatímco se narovnala v zádech a ruce si složila do klína.

Jevil se jako tuze nedůvěřivá osoba. Někdo mu musel neskutečně moc ublížit, aby dospěl do takové fáze. A nemohla se ho vyptávat. Zdál se dost nepřátelský, ale vše to byla jen obranná fáze proti každému, kdo by mu mohl ublížit. A to v tuhle chvíli mohl být nejspíše každý. 
Popošla o kousek do strany a dál pozorovala prostředí. Nemínila na něj po celou tu dobu zírat. Mohl by znejistět ještě více a uprchnout. A když by prchl, bylo by skutečně obtížné jej dostihnout. Ačkoliv i vítr dokáže proudit jeho rychlostí. Přesto to nemínila zkoušet. Raději by kdyby to vše proběhlo hladce, bohužel musela přestat tlačit, ačkoliv se nepouštěla přímo na tenký led.
Nechala jej vypovídat. Byl skutečně zesláblý. Mohlo hrozit, že i kdyby se rozeběhl, došly by mu síly a on by někde omdlel. Sic tak by jej na akademii získala rychleji, o důvěře by mohla pouze snít.
"Nemusíš se ke mě otáčet zády," podívala se za něj a její přítel vítr posunul jednu z nerozbitých židlí za Willovy nohy. ..."Nemyslím si, že kdyby jsi chtěl utéct, sezení by tě zpomalilo," pokusila se ho i nadále přesvědčit, aby se usadil a přestal se namáhat. Díky tomu sezení by poté měl i více energie do budoucna.
"Nejspíš jsem byla příliš troufala, nebylo dobré se tě okamžitě ptát na něco takového, omlouvám se," zvedla ruce do výše paží a poté je složila. Musela jít skutečně pomalu a opatrně. Bylo to namáhavé, ale profesor jí věří. Nemůže jej zklamat. 
Sama si přisunula židli a posadila se. 
"Vše nemůže být dobré a pokud ano, nebude to dobré navždy. Lidé po nás stále jdou a je lepší, když jsme pohromadě než rozdělení. Když na sebe navzájem dohlížíme a chráníme si záda," vědomky sáhla do kapsy své bundy a vytáhla dvě fotografie. Na jedné z nich byla akademie zvenku, druhá zevnitř ukazovala hlavní halu. Natáhla ruku a nechala vítr, aby odfoukl fotky k chlapci. Dál si udržovala odstup, který by mu mohl vyhovovat.
"Možná jsi o naší akademii slyšel. Ale nikdy sám neuvěříš, pokud ji nespatříš na vlastní oči. Když nespatříš ty děti, kteří tam studují a již vysloužilé studenty, kteří je učí. A tohodle útočiště by nebylo bez Charlese Xaviera. Muže, který tě našel a poslal mě za tebou," vypověděla mu další podstatnou část příběhu, zatímco se narovnala v zádech a ruce si složila do klína.

Hluboký nádech a výdech, stále sledoval tu Storm před sebou. “MOŽNÁ..že jsem nemocný...ale to neznamená že můžu přestat být ostražitý“ unaveně odpovděl. Byla pravda že by těd by ze všeho nejradši uvítal měkkou postel a teplý čaj, ale na to nemá a asi nikdy mít nebude. Pokud projeví nějakou velkou aktivitu , EZIC si toho všimne, a to vyústí v další boj což trpzhodně nechce. Nakonec si však pomalu přešel a sedl si, chtělo se mu spát tak moc.
Zasmál se, byl to takový pomalý smích, který byl bolestný. “O ano.. vždy po nás půjdou.. Rozhodně nejsou tak zlý že by v tvých osmi letech trhli do domu, zabili ti před očima rodiče..tebe odtáhli do protimutantské organizace kde s tebou každý zachází jako ze špínou, spíš ve špinavý kleci ve který nemáš ani matraci aby toho nebylo málo každý využívá chvíle ti ublížit jakkoliv, a třešnička všeho je věděc té ZASRANÉ organizace který tě př jeho pokusech několikrát skoro zabije.. trénují tě mučí snaží se ti vymít mozek aby z tebe mohli mít chytače takových jako ty...ale nakonec se ti podaří v 15 letech z organizace utéct...ale organizace stále po tobě jde protožě tě chce zpátky, takže to znamená že nemůžeš nikde zůstat dýl než týden a nesmísš se nijak ukazovat protože si toho jinak všimnout, Jak pak můžu po tomhle někomu VĚŘIT“ Vydechl až zoufale. Ale jedno musel uznat ulevilo se mu.
Poslouchal ji. “Samozřejmě že chci mít klid...klid..klid...klid...“ zařal bručet jakoby mu to nedávalo smysl. “Zní to hezky...“ vypadlo z něj jenom

"Ostražitost je dobrá, nikdy se jí nevzdávej," z části jej chápala. Sic byla v akademii hodně dlouhý čas, občas měla paranoidní pocit, že jí někdo sleduje. Někdo, kdo by jí chtěl ublížit. Nebyla si tak jista lidmi jako profesor, přesto jemu věřila a doufala, že ví, co dělá. Byl to ohromný idealista, ale musela jej za to obdivovat i po tom všem, co se mu událo. Jeho nejlepší přítel a zároveň největší nepřítel v tomto nebyli totožni. Přesto byla u profesora a ne u Magneta. Věřila ideálům, místo, aby se uchýlila k pomstě či likvidaci první rasy. 
Chápavě pokývla hlavou a vyslechla celý jeho příběh. Překvapilo jí, že se tak lehce otevřel, přestože před chvíli si jí přeměřoval s naprostou nedůvěrou a byl by nejraději, kdyby zmizela. Jenže kdyby byla jeho nepřítel, mohla by se kdykoliv vrátit nebo jeho polohu vyzradit těm ještě horším. Musel by jí jedině zabít, aby se tomu vyhnul. Nebo jí uvěřit a jít někam, kde jej ochrání.
"Mé rodiče zabili, když jsem byla ještě dítě. Abych přežila, kradla jsem, dokud mě nenašel profesor Xavier. Zprve jsem mu nevěřila, nechápala jsem, proč by se o mě nějaký cizí mutant měl zajímat. Také jsem měla domněnky, že mě chce pouze využít, zmocnit se mých schopností a když mu již nebudu k užitku, zbaví se mě. Přesto jsem s přála někomu věřit. A i když jsem byla nejistá, rozhodla jsem se to risknout. A dodnes toho nelituji," když jí on vypověděl svůj příběh, rozhodla se mu odpovědět ve stejném. Přitom se snažila přijít na to, o jaké organizaci mluví. Nedokázala si představit, že mezi lidmi mohou být i takové zákeřné bytosti, které je chtěli využít pro vlastní prospěch. Ale nemohla žít s růžovými brýlemi.
"Nemohu tě nutit, přesto tě poprosím, aby jsi to zvážil. Nemůžeme ti zajistit úplné bezpečí před tou organizací, přesto kdyby tě u nás našli, postavíme se za tebe," slíbila mu.

Zdálo se že konverzace nebude mít dliuhého trvání, nebot se zdálo že Will je čím dál tím více unaven. Což mohla jenom znamenat že se nemoc zhoršuje.
Poslouchal ji, možná by to měl s tím vším zkusit jedinné co chce nyní je ovšem měkká postel. A sakra dlouhý spánek .. a možná nějaký léky proti chřipce. Zase zakašlal.
Kývl když slyšel její příběh. "Hádám...že bych to měl zkusit.. už je z toho principu že tady se fakt nevyléčím..." podotkne, a pomalu se zvedl ze sedu.
"Půjdu s tebou, ale nic to neznamená.. " Řekl tiše a za chvíli se objevil i z batůžkem "Stačí jedna věc aby se mi tam nezdála a mizím.." varuje ji, aby věděla že sebou rozhodně nenechá zametat. Udělal krok dopředu, ale zamotala se mu hlava... "Božže..proč" zaskuhral "Jsem v pohodě..nepřibližuj se" varoval Storm.