Victor Creed/Sabretooth

Strykerovy nadále nehodlal podsluhovat. To se raději rozhodl přeskočit k jinému pánovi, který konal téměř to samé, co jeho drahý zmíněný. E.Z.I.C. také s láskou chytal mutanty a dělal si z nich pokusné králíky. A jelikož starého psa nové kousky nenaučíš, přeběhl směle k nim. Kdyby měl ocas, s radostí by s ním vrtěl. A jak zní delikátní otázka "Vrtí pes ocasem nebo ocas vrtí psem?" On rozhodně v nynější době nevrtěl ničím ani nikým, bohužel. Vyčkával, kdy si ho vrchní lidé všimnou a dají mu nějakou práci, která by ho dostatečně uspokojila. Což byl i problém u Strykera. Začal být nudný. Nechtěl ulovit tolik mutantů, kolik jeho psí srdce žádalo a on se většinu času mohl jen honit za svým ocasem a veledůležitě se nudit. 
Nově stará společnost nabízela lepší benefity i vyhlídky do budoucnosti. Tedy kromě toho, že se občas podařilo někomu utéct. Nu dobrá, jen jednomu malému srabíkovi s rychlýma nožkama. Ale ani to pro něj nebyl problém. Chytil i těžší kousky. Stačilo to trochu zapojit toho mozku, který občas zablikal, občas zhasl a vícero se spíše spustila jeho zvířecí část. A ta zvířecí část nejvíc toužila po dalším dárku pro Logana. Už se blížil čas jeho narozenin a on s radostí promýšlel další nechtěné překvápko, které mu přichystá. Zvlášť když zjistil, že ten blbec se ztrátou paměti hledá odpovědi, které by mu s lehkostí mohl dát. Bratra by přeci jen mohl poznat nebo spíš vycítit. Jako on kdysi dávno vycítil jiné příbuzné, kteří rozhodně nebyli plánovaní. Což nebyl ani on, takové nehody se stávají denně a on jen může být rád za povolné rajdy. Bez takových by nebyl.
Will Drake, tak se jmenoval ten, jehož pach voněl přenádhernou vůní strachu, nejistoty a úzkosti. Neměl kam jít, nikoho neměl a nikomu nemohl věřit. Každý byl ke koupi a nebo na prodej, ačkoliv takových informací nepotřeboval. Stačil mu starý hadr, který Williemu sloužil jako noční košilka a jeho delikátní čuch. Jednou nasál a jakoby se mu před očima vyrojila pachová stopa. Bohužel dosti matná. Stopa se nedokázala uchovat natolik dobře při té rychlosti, jakou mlaďoch utíkal. Trvalo mu tudíž dobré tři měsíce než se mu dostal na kobylku. Po třech měsících k němu měl konečně blízko. 
Akorát po té cestě byl dosti otrávený. Nejraději by ho chňapl za flígr a odtáhl ho zpátky, ať by mu nožky běhaly, jak by mohly. Jenže v tom byl ten problém. Stačil jeden špatný pohyb a mohl ho stopovat další tři měsíce. A s každým dalším dnem si připadal neschopnější a neschopnější. Nehodlal to zesrat svou netrpělivostí. Musel vyčkat toho nejlepšího okamžiku. 
Našel ho v jakési zastrčené vesnici, což byl masivní problém. Každý tu každého znal, tudíž musel vyjít ven s nějakou historkou, jak se mu kdesi rozbilo auto a on tu nyní uvízl s dalším neznámým, schovaným klukem, po němž jeho psí srdce prahlo. Však on si na toho holomka počká a až ho chytne, tak se na něj zazubí svým zubatým úsměvem.

Může běžet, chtěl se jen držet svého života, snažit se přežít. Nikde se  dlouho nezdržoval. měl pocit.. říkejme tomu šestý smysl.. nebo paranoia že po něm někdo jde. Vždy však převládal pocit že,  může utéct, že se může snažit schovat, ale že se to nepovede. V hloubi duše, jakoby snad věděl že ho najdou.
Předtím když utekl, zoufale si myslel že dokáže žít normálně, ach jak hloupý a naivní byl.. JAK může žít normálně  když nic takového nezná? Nyní to vědl, do konce jeho života bude pouze uprchlík..vyděděnec, ten co nikam nepatří.. Ten co  má zničený život.  
Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem. Žádná rodina, žádná důvěra, je on proti celému světu. Nikde není v bezpečí.  Začínal z toho být však unaven, některá zranění jenž mu byla způsobena než utekl se díky tomu stále dobře nezahojila, a měl pocit že mu dokonce jedno hnisá.. ale  on si jen tak nemůže postarat o to aby to bylo v pořádku. V některých okamžiků lituje že jednu z těch základen ve které byl nesrovnal ze zemí..možná by mu to dalo chvíli klidu kdo ví? On sám si uvědomil že sladké sny se přecenují, on nemůže utéct před svými démony a to ho štve.  
Jeho život mu připomínal noční můru,  ze které se nemůže probudit, ve které ho nikdo neuslyší křičet o pomoct, už jen z principu že není nikdo kdo by jeho prosbu o pomoct vyslyšel.
Už tu bylo pár dní, co doběhl do jedné z vesnicí, byla dost zastrčená.. což mu vyhovovalo , mohlo to znamenat aspon pár dní odpočinku. A taky že ano.  V této vesnici byl jeden starší chlápek, co měl farmu, a tak se mu Will schoval ve stodole, kde byli jiná hospodářská zvířata. Nějakým zázrakem ho ještě neprozradila, ne že by si Wil stěžoval.
Kdykoliv když ten chlápek šel do stodoly vkradl se mu do domu a vždy si odnesl kus jídla. Přišlo mu to smutné, že takhle okrádá starého muže.. nebylo to správné. Ale on potřebuje přežít.

Se svým vetřením rozhodně nevypadal zrovna nejmileji, ale když chtěl, tak to dokázal. A dnes by se mu to mohlo hodit. Nahodit zcela jinou tvář, usmívat se lidštějším úsměvem a nepředstavovat si přitom, jak někomu vytrhává páteř z těla a poté si jí jde vystavit do svého brlohu, který neměl. Byl tam, kde bylo třeba. Zjevil se, když ho zavolali. Skutečně někdo mohl tvrdit, že byl jako poslušný pes. Ale nebylo radno mu dávat řetěz. To poté pes zblázní a pokouše i toho, koho měl nejraději. Ačkoliv v jeho případě by to byl prakticky nikdo. Nikdo mu nebyl nijak zvlášť drahý, o nikoho se nestaral a naštěstí se nikdo nestaral o něj. Jaký bezstarostný, dlouhověký život to vedl a dokázal vést i bez svého tumpachového bratříčka, který si kamsi zalezl a snažil se vypídit smysl své zapomenuté existence. Chudáček ubohý. Rád by mu připomněl veškeré ty společně strávené chvilky, ale jaksi na něj neměl čas. Měl svůj cíl a toho se držel.
Procházel se po vylidněné vesnici, kde nejspíš žilo jen pár starých usedlíků, jelikož život na pustém místě není pro mladou generaci. Tím lépe, staříci byli důvěřivější. A snadněji se maskovalo, proč dědula z ničeho nic spadl ze schodů. Nejčastější úmrtí starců v osamoceném domě v osamocené vesnici.
Zavětřil a pro sebe se pousmál. Pach byl silný. Konečně po tolika měsících od něj byl takový kousek. A musel se naučit trpělivosti. Také musel lovit někoho, kdo byl v jednu chvíli tady a v té druhé tam. Nebylo to jako s Johnem. Tenhle zdrhl a byl pryč. V nenalezení. A další měsíce by větřil a hledal. A během toho by se musel zastavit někde, kde by si ulevil. 
Pachová stopa vedla do stodoly. Tudíž se zastavil před domem, ke kterému dotyčná střecha a čtyři stěny, patřila. Zaklepal a snažil se působit ... jako normální lidská bytost. Čekal a čekal. Nadechl se a dlouze vydechl, když slyšel, jak se kdesi vzadu šourá pán domu. Přešlápl, opřel se o rám dveří a založil si ruce na hrudi. Za pět dlouhých minut se dveře konečně otevřeli a ven vykoukla vrásčitá tvář. 
Victor se ležérně odlepil od svého opíracího místa a podíval se na starce, který otevíral ústa.
"Co si přejete?" zamumlal tiše, jakoby mu nesloužily hlasivky. Nyní byl na tahu on.
"Dobrý večer, nerad vás vyrušuju, ale porouchalo se mi auto. Když jsem chtěl zavolat odtahovku, zjistil jsem, že nemám signál. Zkoušel jsem to každý kilometr, jenže se nic nelepšilo. V dáli jsem zahlédl světla, říkal jsem si, že si zkrátím cestu lesem a nejspíš jsem dozajista zabloudil," s úsměvem se plácl do čela a pokračoval dál. ..."Jsem děsně unavený, kdyby vám nevadilo, že bych si tu na chvíli odpočal a poté se vydal na cestu dál," protáhl si prsty a téměř měl chuť mu ten vrásčitý krk mírně upravit. Jenže stařec byl starý a senilní a přehnaně důvěřivý.
"Samozřejmě, můžete si tady odpočinout. Ta dnešní doba, vše se rozbíjí," uvolnil mu pomalu prostor, aby mohl vlézt dovnitř. Kdyby jen tušil, co si to pouští do domu.
"Děkuji, jsem rád, že dobří lidé ještě neumřeli," i když k tomu mnoho nescházelo. Vyčkal až se k němu děda otočí.
"Mám tu jeden volný pokoj, do rána může být jenom váš," pomalu mávl rukou do patra. Což se příliš nehodilo.
"Nechci vás takhle obtěžovat, vyspím se klidně ve stodole. Připomnělo by mi to staré dobré časy," usmál se zeširoka a na vteřinu byly vidět jeho špičaté zuby. Děda na něj zamžoural, ale zřejmě si myslel, že se mu něco zdálo. Pokýval hlavou a dál se šoural.
"Kdybyste měl hlad nebo žízeň, buďte tu jako doma," ozvalo se za ním než se mu děda ztratil z dosahu. Chlapeček bude litovat útěku. S radostí za ním nechá kupu mrtvol. Aspoň uvidí, jaké svědomí to zvířátko má.
Opustil dům a kráčel si to ke stodole. Otevřel vrata, zase je za sebou zavřel a flákl sebou na nejbližší slámu. Však on se chlapeček ukáže. Jen on nesmí dát znát, že o něm ví.

S vědomím že každý den může být konec všeho..Konec svobody. Se naučíte být obezřetný. Naučíte se sledovat každou potencionální možnost možnost budoucnosti, i když jenom na hodinu dopředu.
Právě díky tomuto věděl o nově příchozím individuum, byl rád že vidiny nepřícházeli náhle, že už je uměl ovládat a tím pádem vyvolat. Naneštěstí .. Will nevěřil na náhody, všechno mělo své PROČ JAK A Z JAKÉHO DŮVODU. Takže už si tak, myslel že ta osoba..jde po něm. Možná nešla.. Ale on nevěřil na nic takového. Neměl důvod, nic se mu nikdy nestalo. Aby mohl věřit na náhody. Třeba se plete kdo ví... Uvidíme.
Zhluboka dýchal Klid Wille, jsi nepřirozeně rychlý, umíš vidět do budoucnosti, Kdyby jsi nic neuměl, nepřežil bys pomyslí se, dal si menší facku. Vždy ho to aspon trochu uklidnilo.
Utéct umím vždy, takže.. tentokrát se utíkat nebude. Ještě ne. Napomenul se,
Byl v téhle stodole dost dlouho, na to aby znal harampádí které tu je, takže i to může využít...Přinejhorším zvířata taky... Kdyby se něco OHAVNĚ zvrtlo.
Ještě jednou si zkontroloval že muž šel do stodoly, skutečně šel. Zbývala prakticky necelá minuta aby muž i Will byli ve stejné místnosti. Byl z toho docela v nervozní. Pořád měl na mysli že ten chlap může být z Ezicu, Ale neviděl tu řádné další chlapy, a když se ho Ezic snažil odchytit mužů bylo hodně. Tenhle byl jenom jeden.
Naposledy se protáhl. Čas jednat tak že je pevný...že si stojí pevně za vším co řekne. Neukázat strach,
Život je krutý, a po útěků před třemi měsíci, se musel Will naučit rychle to nejdůležitější.. JAK PŘEŽÍT.
Tak do toho pomyslí si, pomalu se postaví a pohled upřel na toho muže, opravdu se ten muž nelíbil. Neřekl však ani slovo, Pravá noha však byla trošku dál od levé, byl to případ kdyby muž zaútočil aby se Will okamžiku rozeběhnout.
Nyní záleží nejen na mých pohybech, ale i na jeho.. On se přiblíží..Já odstoupím., Zaženemě do kouta. Vyskočím oknem a uteču..Zaútočí..Uteču.. Když bude mluvit, moc neodpovídat. přehrál si v hlavě pár potencionálních scénářů.

Uvelebil se pohodlně na seníku, ruce založil za hlavu a přitom si začal hvízdat. Cítil ho. Byl blízko. Tak blízko, že by se stačilo natáhnout, sevřít a zmáčknout. Jak by se mu běhalo, když by mu polámal křidélka. Nechápal, proč chtějí, aby k nim dostal zpět někoho tak nekontrolovatelného. On by mu s chutí přerazil obě nohy a sledoval by, zda mu ruce umějí taky tak rychle běhat nebo se to vztahuje jen na ty spodní končetiny. Kolem a kolem to vůbec nebyla špatná myšlenka. Jen Ezic by mu moc nepoděkoval. K čemu ho vůbec dál chtějí? Pokud k mučení, to chápal. Ale to pískle není dost spolehlivé ani silné na to, aby lovilo jiné mutanty. Posery zrovna nemiloval a možná mu to dá i dostatečně najevo.
"Zdravíčko," pozdravil ho, když vykoukl jako krtek z díry. Otevřel oči a ujistil se, že skutečně slyšel dobře. Ty nenápadné kroky, co se potichoučku připloužily a s nimi i celá osoba. Měl nožky připravené k útěku. Ale kam by chtěl utíkat? Vždy o nějakou část pouteče, ale on si jej stejně najde. Bylo to zbytečné. Zbytečná ztráta času. Ezic by k němu byl jistě milejší, kdyby se nechoval jako tupec a přijal svůj osud. Ani neplatili tak špatně. Jídlo nebylo nejhorší. Co víc by chtěl. Navíc jako bonus, lovení mutantů zadarmo. Ale zřejmě raději hodlal být lovnou zvěří než lovcem. Proti gustu. On nebyl na té špatné straně hlavně.
"Taky tu přespáváš? Stařec se mi o nikom jiném nezmínil," mluvil na něj, jakoby byl jen pouhý pocestný, kterého zrovinka překvapil nějaký kluk schovaný v seníku. Či kde byl. Veškeré pachy se tu byly. Navíc tu byla zvířata a ta z něj byla vždy nesvá. Ale také kdo nebyl?
"Pokud jsi tu natajno, neboj, nepůjdu tě udat. Lidé si mají pomáhat," dál pokračoval ve svém krásném, emocionálním výstupu až se sám ze sebe skoro chtěl rozplakat, jak vřelý byl. Ale nebylo třeba plašit. Rád si hrál a hra začala právě teď.

Jeden krok vpřed, Někdy to musel udělat. Nemůže se schovávat věčně. Někdy bude muset udělat něco, nějaký krok..který by mu přinesl klid na duši. A vzdát se Ezicu, ten krok opravdu není. Najít někoho, kdo by mu pomohl zničit aspoň jednu ze základen Ezicu..někdo o tom přece musí vědět. Nějací mutanti. Nemůže to být všem jedno..Nemůžou to jen přehlížet, Protože kdyby ano..tak tu žádní mutanti brzy nebudou. Očima pozoroval toho neznámého.
"Zdravím..." Odpověděl tiše, přesto však bylo znát že je ostražitý. Dával víc než najevo že mu na nově příchozím něco nesedělo. Když byl lovnou zvěří naučil se dosti věcem, jedna z nich byla vnímání okolí. A nyní to byl on kdo znal to prostředí, ne nově příchozí. A to je cenné když víte na jaké půdě se pohybujete.
Koutkem oka zpozoroval že jsou zvířata neklidná.. Vždy byla neklidná když tu byl někdo nový,..ale nyní to bylo divné. Tohle nebyl takový ten neklid..Tohle byl skoro ..strach.
"Záleží na tom..kdo se ptá.." nevěřil že by byl jen pouhý pocestný..vždy se přikláněl k horší verzi.
"Lidé..si mají pomáhat..jo..to je ta největší blbost co jsem kdy slyšel" ano byl nedůvěřivý, ale kdo by se divil.