Pokoje studentů

Všichni vzdělaní lidé tvrdili, že se v knihách dá najít spousta odpovědí. Napsali je jiní moudří lidé, kteří cítili potřebu druhým radu. Jenže všechno byla jedna velká lež. Například takový čas. Podle všeho stál za veškerou evolucí. Bylo ho zapotřebí k vývinu a překonání různých fází. Alespoň to tvrdil text, který Carly už po několikáté přejela pohledem. Slova byla napsána prostě, přestože vazbu vzala z Xavierovy pracovny. Profesor si dával na své věci pozor, ale zrzce už se několikrát podařilo přinést si do pokoje něco z jeho sbírky. Nebylo pochyb, že o tom ví. Ani by jí nenapadlo myslet na to jinak. Přišlo jí, že majitel akademie pro nadané mladé ví všechno. Přesto jí nikdy ani slůvkem neopomenul, aby to nedělala. Zjevně tušil, že jí rady popsané v jeho knihách budou k ničemu.
Ani se nenamáhala založit si stránku, na které skončila, když samozvaný autorský skvost odložila. Nečetla pro to, aby se rozptýlila, chtěla jen získat jiný náhled na věc. Už ji unavovalo zůstávat ve škole. Měla být někde docela jinde, věnovat se něčemu, co mělo opravdu smysl. Měla před sebou celou budoucnost a přesto musela zůstat na jednom proklatém místě. Nemohla tvrdit, že by se k ní kdokoliv choval špatně. Všichni měli snad až přílišné pochopení. Nechovali se k ní, jako by trpěla těžkou a nakažlivou nemocí. Ale dost možná jí vadil právě ten přístup, kterého se jí dostávalo. Začínalo se jí zajídat všeobecného pochopení. Studenti, učitelé, profesor, její sestra... dávali si záležet na tom, aby si nepřišla jiná. Jenže to bylo ještě horší, než kdyby se k ní chovali jako k monstru. Přišla si tak normální, že nepochápala, k čemu je jí takové místo dobré.
Ztěžka se zvedla z postele a pomalým krokem došla k oknu. Prsty si obtočila kolem paží, jako by se potřebovala zahřát a čelo opřela o skleněnou tabuli, aby měla dobrý výhled do zahrady. Zničeho nic si přišla osamělá. Sledovala, jak se větve stromů mírně kymácejí ve větru, zatímco za nimi se zatahovala obloha. Přes obzor se táhly tmavé mraky věstící nepříjemný chladný déšť. Carly zvedla k nebi oči, jen aby ji napadlo, kde je nejspíš Storm. Rozhodná žena se stříbrnými vlasy, ale milým chováním se jí od prvního dne, kdy ji spatřila, celkem zamlouvala. Nejednou zrzku napadlo, jaké by to bylo, kdyby uměla stejně jako ona vládnout počasím. Jenže pokaždé, když na to pomyslela, do mysli se jí vetřely nepříjemné vzpomínky na to, co se stalo. Od incidentu uplynula už nějaká doba, ale když se na to soustředila, pořád cítila v prstech jemné brnění, které značilo, že je něco špatně. Nikdy nechtěla nikomu ublížit a tím spíš ne někomu, koho měla ráda. Za všechno mohla vinit matku, ale bylo by to jenom plané uklidňování. To ona byla problémem, ne někdo, kdo prahl po její nenormálnosti.
Do zorného pole se jí dostalo několik dětí. Přiběhly do zahrady, aby se věnovaly nějaké hloupé hře. Carly cítila, jak se jí rty stáhly do úzké čárky. Aniž by si stěžovala nahlas, uvnitř jí užíralo, že nedokáže něco užitečného. Naopak, považovala se za ničitelku života a snů. Jenže na druhé straně patřila mezi ty šťastnější. Charles Xavier se snažil všem dostat do povědomí, že není důležité, jak kdo vypadá. Mluvil o jedinečnosti a o tom, že není za co se stydět. Ale na některých mutantech byla jejich výjimečnost vidět až moc. Carly by se dokázala vmísit do davu, aniž by vzbudila pozdvižení, jiní už tak nenápadní nebyli.
Ještě chvíli se věnovala sledování mladších obyvatel školy, než odvrátila pohled a zadívala se na nástěnku nad stolem. Nebyla nijak zvlášť zaplněná, s Laurel odešla tak narychlo, že s sebou prakticky nic neměla. Žádné krásné vzpomínky a prožitky, kte kterým by se ráda vrátila. Prázdnou korkovou plochu tak zakrývalo jen několik popisků z různých knih a jedna fotografie s její sestrou. Obě dvě se do objektivu smály, ale Carly přesto poznala ve svých očích jistý smutek. Laurel se musela vzdát studia a všeho, co mohla opečovávat. V zahradách měla prostoru dost, ale nic jí tam nepatřilo. Musela za sebou nechat téměř všechno, co měla ráda, všechno jen pro to, že se její sestra změnila v nevyzpytatelnou chodící mutaci.
Rozhodně měla proč přemýšlet, ale jenom nad tím zavrtěla hlavou. Utéct z akademie by byl holý nesmysl. To, že se necítila dobře, musela zkrátka překousnout. Už jenom kvůli Laurel. Myslela to s ní dobře. Kdyby se rozhodla pro tak hloupou věc, zklamala by ji. Daleko snazší bylo nasadit falešný úsměv a předstírat, že se nic neděje. Povzdechla si a zavřela oči. Snažila se a přesto se potřebovala dostat ven. Jen to chtělo přijít na přijatelný způsob.

Přišlo jí jako věčnost, co několikrát přeteleportovala sebe i svou sestru do jiné země, do cizích krajin, kde lidé mluvili s jiným přízvukem, slova skládaly do vět zcela jinak než ona. Přesto to byla ta samá řeč, ale vše bylo jiné. Jenže musela svou sestru chránit a dovést ji někam, kde jí pomohou. Kde zabrání tomu, aby byla nebezpečná jiným i sobě. Věděla moc dobře, jak jí ranilo, když ublížila bratránkovi. Nemohla za to, nemohla to vědět, přesto si to dávala za vinu. A nebyla jediná. Vše, co se kdy dělo kolem Carly, se dělo i kolem ní. Byla odmala vedena k tomu, aby jí chránila za každou cenu. Nevnímala vlastní tužby nebo potřeby, vždy byla na prvním místě Carly. Do doby než ji musela opustit, aby se sama naučila ovládat svou sílu. Bylo těžké bez ní žít, neměla se o koho starat, komu se věnovat a čí starosti rozebírat. Do doby než se k ní dostala se svými vlastnými schopnostmi. A zase vše bylo jako při starém. Starém a vítaném. 
Dlouho do noci si se sestrou povídala, vyprávěla jí, jak bez ní tu dobu žila a Carly jí oplácela ve stejném. Byly šťastné. Daleko od matky, která na ně po celý život koukala jako na své trofeje. Neměla k nim cit. A Laurie k ní také ne. Nelitovala, že jí musela opustit. Litovala, že musela opustit otce, babičku, dědu a zbytek rodiny. Přesto se obávala jaká bude jejich reakce po návratu z nemocnice, kam Carly dostala jejich bratrance. Opět jí v hlavě zněl hlasitý zvon, jež značil, že svou sestřičku musí za každou cenu ochránit. A tak také udělala. Vzala ji a jejich věci, vytvořila portál a přenesla je o několik vesnicí dál. Tam se na jednu noc ukryly ve stodole než nalezla na internetu zmínku o škole pro nadané studenty. Pro lidi jako jsou ony. Bohužel až v daleké Americe. Nebylo času na diskuze. Carly se jí odmítala byť jen dotknout, aby se nestalo to samé, co na vesnici. Slíbila jí, že vše bude zase v pořádku, že zná způsob, jak jí pomoci. Netušila, zda jí plně věří, ale musela dělat, co bylo třeba.
A tak tvořila portály. Přenášela je. Vždy o pár kilometrů dál. Když se dostala do New Yorku, omdlela vysílením. Ani netušila, po jaké době se probrala. Ale nevyčkávala. Musela dostat Carly na školu. A poté ... poté muselo být vše lepší. Ale nezdálo se jí to tak. Něco chybělo, rodina chyběla. V neznámé zemi na neznámém místě.
Ačkoliv byl profesor Xavier milý a vstřícný muž a nechal ji, aby zůstala, aniž by se zapsala k jeho studentům. Zůstala tu pro sestru, zatímco chodila mimo školu a snažila si najít nějakou práci. Prozatím se jí nedařilo, ale nechtěla se nechat svést negativními myšlenkami.
A tak nyní mířila k sestřiným dveřím s čínskou lilií míru v květináči. Před dveřmi zastavila a zaklepala. Nahodila její typický úsměv a vyčkávala až jí sestřička otevře a ona ji bude moci vzít někam ven. Užít si nějakou zábavu jako za starých dobrých časů.

Dokázala by jen tak rozjímat ještě nějakou chvíli, ale ze zamyšlení jí vytrhlo zaklepání. Možná to bylo dobře, kdoví, kam by se až s pochmurnými myšlenkami dostala. Jenže když k sobě pevně stiskla víčka, mohla si Carly představovat cokoliv. Třeba to, že právě stojí ve svém vlastním pokoji v jejich malém londýnském domečku. Její paměť uměla vyloudit tak živé vzpomínky, že při hlubokém nádechu cítila typickou anglickou vlhkost. Vzduch v New Yorku byl suchý a plný prachu, Xavierova akademie ale naštěstí ležela na osamělém místě. Jenže ani tady jí nic nepřipomínalo domov.
Otevřela oči a letmo se rozhlédla po místnosti. Byla zařízená vcelku vesele, alespoň co se barev týkalo. Carly dostala příležitost vybrat si několik maličkostí, které by jí pokoj zvelebily. Podvědomě sáhla po věcech, které byly podobné těm, co měla doma. Teprve když bylo všechno na svém místě, upadla do mírných rozpaků. Ne kvůli případným návštěvníkům, ale kvůli sobě samé. Nemělo smysl, aby se pokoušela ze školy dělat něco, kde by chtěla natrvalo zůstat. V duchu si dala jasný cíl a ten hodlala dodržet. Zabývat se něčím jiným nepřicházelo v úvahu.
Stejně jako teď. Nabízelo se jen velice málo lidí, kteří by byli ochotní strávit drahocenný čas v její blízkosti. Jenže Carly si nebyla jistá, jestli vůbec s někým mluvit chce. Potřebovala vytrhnout z monotónnosti, aby přesunula svou pozornost někam jinam. Na druhé straně neměla zájem se o někoho starat. Neměla na nikoho náladu, nechtěla nikoho poslouchat. A nebylo to jen o ní. Moc dobře si pamatovala, co se stalo minule, když došla otevřít. Do pokoje jí vpadnul pochybný chlapec s rovnátky, který se jí snažil vnutit nějaký letáček referující o vztazích mezi mutanty a lidmi. U toho jediného se Carly ničeho neobávala, svým dotěrným chováním jí odradil natolik, že by se ho nedotkla ani párem gumových rukavic. Nebýt její zdvořilé povahy, pravděpodobně by si jeho přítomnost užívala daleko kratší dobu. Její vysvobození tkvělo v tom, že nastal čas večeře. Jenže teď bylo do jídla ještě poměrně daleko.
Váhavě udělala několik kroků ke dveřím, než se zastavila. Ještě pořád si to mohla rozmyslet, nikdo přeci nemohl tušit, jestli u sebe vůbec je. Tedy až na profesora. Vypadal jako milý starý pán, ale Carly nepochybovala o tom, že má všechny pod kontrolou. Aniž by si to studenti uvědomovali, byly pod neustálým dohledem. Kdyby si našla nějaké zájmy, neměla by moc příležitostí k tomu, aby o tom přemýšlela. Ale protože se držela dál, vytvořila si vlastní představu, jak to doopravdy na Xavierově škole chodí. Jenže sama telepatka nebyla a tak neměla sebemenší tušení, kdo se po ní shání a z jakého důvodu. Zvědavost byla silnější než touha poslat případného hosta ke všem čertům. Proto popošla ještě o kousek dál, aby mohla v malém zrcadle zkontrolovat svůj odraz. Nevšimla si na sobě ničeho zvláštního, její bledá pleť zůstávala téměř beze změny. Carly přišlo, že získala nezdravě našedlý odstín, ale to mohlo být jen světlem. Rty měla trochu popraskané a pohled ustaraný, ale to nebylo nic, čeho by si měl kdokoliv všimnout. Prsty si zkusmo projela zacuchané zrzavé vlasy, aby jim dodala alespoń iluzi upravenosti. Teprve potom se přemístila ke dveřím a otevřela je.
Oči jí padly na Laurel. Překvapilo ji, že vidí zrovna ji, ačkoliv sestru měla čekat ze všech nejspíš. Byla jediná, kdo o ní měl opravdovou starost. Snad měla být Carly ráda, že má někoho, na koho se může bez obav spolehnout. Ale od doby, co odešly z domova, se pro ní změnilo až příliš. Navykla si Laurel vyhýbat, využívala k tomu rozlehlé prostory a pozemky akademie. Nebylo to od ní příliš vděčné, její sestra si to nezasloužila. Byla na tom přeci jen stejně jako její zrzavý sourozenec. Nikoho tady neznala. V jednom si Carly ovšem pomoct nemohla. Její sestra jí přišla ve všem velice přirozená. Laurel uměla svoje schopnosti ovládat a rozhodně by nikdy nedopustila, aby kvůli nim někomu ublížila. Mohla se sblížit s kýmkoliv ve škole i mimo ni. Při pomyšlení na to, co všechno může, se od ní Carly raději distancovala. Modrooká blondýnka jí připomínala, proč přišla, co provedla a o ztratila.
„Laurel...“ hlesla, jako by právě měla přijít o hlas. Hned na to se ale vzpamatovala a odkašlala si. „Kam neseš tu kytku?“ mírně povytáhla obočí. Ani to by jí nemělo překvapovat. Její sestra měla nějakou květinu po ruce vždycky. A to doslova.
„Jestli je pro mě, tak víš, že nemá cenu dávat mi cokoliv jiného než kaktus.“ Poslušně odstoupila od dveří, aby mohla Laurel vejít. Alespoň se jí nemusela dívat do očí. Všimla si, že sestřin obličej nepostrádal obvyklý milý výraz. Přesně to, co Carly nepotřebovala. Proto se chopila příležitosti a pootočila se k ní zády. Rozhodně ale nepřestávala poslouchat, co má její starší sourozenec na srdci.

Tiše vyčkávala za dveřmi, ačkoliv se zdálo, že se Carly ke dveřím nehrne. Nerozeběhne se k nim jako když byla malá holka, nerozrazí je tak silně, že div neprásknou do stěny a neskočí jí do náruče. Jejich vztah byl svým způsobem napjatý. A především nebyl vůbec fyzický. Přestože se veškeří profesoři snažili Carly pomoci a naučit jí ovládat svou schopnost, ona se jí příliš obávala, aby jí zkrotila. I Laurie by jí nejraději pomohla, ale netušila jak. Jak víc. Nalezla tuhle školu, odvedla ji sem, ač jí to stálo téměř veškerou sílu. Od té doby teleporty nepoužívala. Jednou to zkusila. Udělalo se jí nevolno a před očima se jí zjevily mžitky. Hned ho odvolala a šla si ulehnout. Sestřičce o tom neřekla. Nechtěla, aby si dělala starosti ... nebo jí spíš nehodlala další přidělat. Věděla, jak na tom nyní je a jediné, co jí mínila dopřávat, byla ta nejhlubší sesterská láska a podpora. Však také byla tak vychovaná. Carly na prvním místě a její peripetie a pocity až na místě druhém. Prakticky si to ani neuvědomovala. Neměla potřebu něco chtít nebo někoho. Byla tu jen pro svou sestru. Jako její ochránce, strážce, co nad ní bdí ve dne i v noci. Kdyby mohla, byla by i ve stejné pokoji, ale měla tušení, že Carly chce svůj prostor a svůj klid a nepotřebuje mít věčně za zadkem svou starší sestru.
"Ahojky," prohlásila zvesela, když se sestřina hlava objevila zpoza otevřených dveří. Carly byla vždy upravená a krásná dívka, ale v poslední době na to nedbala. Přesto jako správná sestra na sobě nedala nic znát a již si to štrádovala dovnitř i s květinou.
"Tahle nepotřebuje tolik péče. Přežije i ty nejhorší pěstitele, věř mi. A pokud ne ... nu, oživím jí a vezmu si jí zpět," ačkoliv její skromný pokoj dávno vypadal jako skleník. Nalézalo se v něm více rostlin, jak na zahradě.
Lilii položila na volný stolek, natočila ji, co nejvíce ke světlu a poté se obrátila na sestřičku s radostnýma jiskrama v očích.
"Obleč se, vyrazíme si do společnosti. Maličko se opijeme, zatančíme si a pak se po cestě pokusíme někde vystřízlivět, aby si profesor Xavier nemyslel, že na tebe mám špatný vliv," ukázala na ní prstem a poté se přišoupla ke skříni, aby jí otevřela a začala v ní hrabat. Sama na sobě měla černé těsné kalhoty, kozačky na vysokém podpatku a zelený, lesklý top, který byl půvabný a přitom nemusel nic extra odhalovat.
"Uděláme z tebe řádnou kočku!" prohlásila a dál se hrabala tím vším, co za těch pár týdnů stačila pro Carly nakoupit, aby se nemusela zabývat tím, co na sobě bude mít. A proto ve skříni bylo až mnoho zeleného a černého. Ostatní barvy byly nepěkně utlačené, čehož si mohla sestřička všimnout sama. 
"Co říkáš na tyhle?" otočila se k ní s minišatičkami s černými květy na zeleném pozadí. ..."Dost odvážné a sexy," mrkla na ní rozverně a čekala, co jí na to poví.

Ze rtů jí unikl tichý povzdech. Z Laurel přímo sálalo nadšení a její sestra vůbec nechápala, kde se bere. Pokud měla starší dívka svůj tajný zdroj, měla by ho Carly co nejrychleji zjistit. Rozhodně by to bylo méně unavující, než neustále křečovitě svírat tváře v nepřirozeném úsměvu. Kolikrát se na sebe raději ani nepodívala do zrcadla, protože měla dojem, že vypadá, jako by jí spíš bolely zuby, než že je všechno v pořádku. Jejich životy se změnily už před nějakou doby, ale ne všechno ještě měla úplně vylazené.
„Nebylo by lepší, kdyby sis jí nechala? Jedna kytka mojí duši nespasí. Nebo alespoň já o tom dost pochybuju.“ Skepticky se zadívala na květináč. Nechtěla se chovat protivně, přesto se jí do hlasu vkradl letmý tón nevole. Založila si ruce na hrudníku a potřásla hlavou. Nevěděla, jestli spíš neměla zvolit druhou variantu a předstírat, že u sebe není. Laurel by to ještě několikrát zkusila, zaklepala by znovu a znovu, než by jí nechala kytku před dveřmi se vzkazem, že pro ni nechala dáreček pro lepší náladu. Carly svojí sestru znala, za jakékoliv situace se snažila, aby se její mladší sourozenec cítil dobře. Zrzka nejednou přemýšlela o tom, jak by jí všechnu starost mohla vrátit, aby naopak uviděla zasloužený úsměv na tváři své milované sestry. Jenže jí nikdy nic nenapadlo. Laurel byla ve všem až moc samostatná. Nebylo jak ji překvapit. To nejmenší, co mohla Carly udělat, bylo projevování vděčnosti. A stejně se najednou cítila jako nevděčný spratek opovrhující druhou šancí.
„Nestačím se divit. Kam se poděla ta zodpovědná Laurel, která se vždycky bála, abychom náhodou neporušily žádné pravidlo?“ Levé obočí se jí vyšplhalo o něco vzhůru, zatímco prsty její levé ruky zastrčily neposlušný pramen zrzavých vlasů za ucho. Ležérně se bokem opřela o zeď, ale z obranného postoje se nevzdala. Pohledem sjela Laurel od hlavy až k patě. Nevěděla, jestli má opravdu tak dobrou náladu nebo jestli je to jen marná snaha o to, aby se tak cítila i Carly. Nevědomky uhodila hřebíček na hlavičku, zrzka přeci jenom ven chtěla. Toužila po tom, aby viděla něco víc než jenom čtyři stěny, které jí dělaly společnost dnem i nocí. Pomalu z nich dostávala klaustrofobii. V hlavě se jí pomalu tvořil plán, jenže žádná jeho část nezahrnovala energií nabitou sestru.
„Nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby sis užila večer se svojí masožravkou? Mohla by sis na ní zkoušet všechno, co by tě jenom napadlo.“ Myšlenkami se vrátila zpátky k tomu, co Laurel řekla prvně. Mělo to být jenom ujištění z její strany, přesto se Carly pod těmi slovy cítila zraněná. Nikdy by na sestru nežárlila, měla ji moc ráda. I když uměla skvěle mluvit na veřejnosti, každý ji obdivoval a všechno oblečení jí perfektně sedělo. Jenže jakmile přišlo na jejich schopnosti, pokaždé se naježila. Z ničeho ji neobviňovala, naopak srážela na zem sama sebe. Laurel dokázala všechno skvěle ovládat. Co chtěla, to se stalo. Nikdy jí nic neproklouzlo skrz prsty, nikdy nikoho neohrožovala. Nijak do Carly nerýpala, ale pro zrzku to vyšlo nastejno.
„Promiň, já... nechtěla jsem.“ Nepotřebovala vidět budoucnost, aby věděla, co bude dál. Sestra třímala v rukách šaty, jaké by si na sebe Carly stejně nikdy nevzala. Visely v její skříni tak zbytečně, jako ona sama dýchala. Podívala se Laurel do očí a čekala, kdy ty nadšené uličnické jiskřičky zmizí. Musela dostat ledovou sprchu, se kterou zřejmě ani počítat nešlo. Na okamžik k sobě pevně stiskla rty, než uvolnila ruce a projela si vlasy. Zhluboka se přitom nadechla a zavřela oči, než se k sestře znovu přesunula provinilý zmučený pohled.
„Vím, že se snažíš, ale opravdu je dobrý nápad, abychom teď někam chodily? Navíc v tomhle?“ Kývla ke kusu oblečení, o kterém se dalo pochybovat, jestli dokáže zakrýt všechno, po čem Carly toužila, aby schované zůstalo. Ještě na sobě šaty neměla, přestože bylo v New Yorku daleko větší teplo než v Londýně. Necítila se na to, aby potřebovala vypadat k světu. Málokdy vyšla ze svého pokoje. A když už, tak se jenom chvíli potloukala po zahradě. K tomu jí stačily staré džíny a obyčejné tričko.
„Kam bys vůbec chtěla jít? Moc to tady neznáme. Tedy, pokud mi něco netajíš..“ rty se jí zkroutily do chabého úsměvu, jak se pokusila zlehčit situaci. Možná už bylo pozdě na to něco zachraňovat, nicméně zkusit to stále ještě mohla. Stáhla si vlasy tak, aby jí přepadly přes rameno a přesunula se k sestře. Prsty sevřela látku šatů a trochu ruku zvedla, aby si je o něco víc prohlédla.
„Nevím, kam jsem dala rozum, když jsem ti dovolila mi zaplnit skříň.“ Nesouhlasně mlaskla, ale dolíček na její tváři svědčil o tom, že se z útrpného výrazu stal alespoň trochu pobavený. Chmurnou náladu to nezahnalo, ale už to nebylo tak zlé.

"Je to dárek a jak se říká," zvedla jeden prstík vzhůru. ..."darovanému koni na zuby nehleď. Zato mi můžeš poděkovat a starat se o ni s láskou s jakou se já starám o tebe," rozverně na ní mrkla, květinu upravila, aby byla ťip ťop a zároveň jí namířila přímo na slunéčko. 
"Nech jí na slunci, zalívej jí a ona se ti láskou odmění tak, že krásně pokvete a roznese ti po pokoji krásnou vůni a pozitivní energii. Plus zdravý kyslík, který potřebuješ, když se tu tak ráda barikáduješ," nepatrně zvedla jedno obočí a nenápadně se na ní zadívala. Trápilo jí, že se sestřička uzavírá před světem. Však to bylo vždy jedno velké slunce. A strach ze svých schopností z ní udělalo uzavřeného tvora. Mohla si říkat, že je ještě v pořádku, že se trápí jednou schopností, ale neměla tušení, zda nějak pokročila v té druhé. Vždy se bála zeptat, nechtěla Carly rozesmutnit nebo naštvat. Měla pocit, že občas v jejích zelených očích vidí závist. Ona své schopnosti zvládala. Vodu ovládala slabě, ale dostatečně na to, aby zalila svou botanickou zahradu. A s květinami byla téměř srostlá. Ani portály jí nedělaly problém do doby než je využila několikrát za sebou. To se stalo její novou nemesis. Dávala tomu čas. Za měsíc ho mínila použít znovu. A pokud to i tak nepůjde, požádá profesora Xaviera o pomoc. Nebyla natolik stará, aby se nemohla stát studentem. Jen prozatím neměla důvod. Chtěla nalézt zaměstnání, aby pro sebe i Carly zařídila krásný byt. Místo, které by mohli nazývat domovem. Kam by se rády vracely. Kde by bylo vše jejich, vše známé a hřejivé. Nyní to jen proměnit ve skutečnost.
"Jsem stále zodpovědná, přeci jen tě nechci vzít na nějakou party, kde se berou drogy a odehrávají se tam orgie. Prostě si jen trochu zablbneme," pokrčila rameny a nepatrně se protáhla. Botanická zahrada znamenala i to, že se zbavila své postele. Nechala si jen matraci a prakticky spala obalená květinami. Nikdo nic nenamítal a ona tak byla šťastná. Bylo to stejné jako když se jako malá tulila k plyšáčkům. Nyní to nahradilo něco živějšího.
Tentokrát pozvedla obě obočí a zpytavě se na ní zadívala. Její sestřička přešla do obranné pozice. Jenže ona nebyla tím typem, kdo by se nechal odradit ba ani ne odstrčit. I kdyby jí Carly z pokoje vykopala. Ona by zůstala za dveřmi a nehla by se, dokud by se někdo na druhé straně nesmířil s tím, že Laurie se nezbaví. 
Namísto odpovědi či jakékoliv reakce se znovu obrátila ke skříni a vytáhla z ní ležérní jeggíny a top, který byl hezký, ale zároveň nevypadal jako pro prostitutku.
"Tohle už je lepší," okomentovala svůj výběr a položila ho na postel, aby se od ní Carly neodtahovala, když by jí to podávala.
"Tak šup, obleč se. Nejsme tu tak krátce, abych si to tady nestačila projít. A všimla jsem si pár zajímavých míst, plus!" opět zvedla prst. ..."Viděla jsem hodnocení na internetu a tudíž vím, kam tě vzít," úsměv se vrátil na místo, zatímco ona se přesunula na postel. Posadila se a znovu se podívala ke skříni.
"No, můžeme ti po cestě sehnat něco jiného. A já si vezmu, co jsem ti koupila," tiše se zasmála a dál vyčkávala, zda se sestra umoudří.

Zhluboka se nadechla, jak se jí na jazyk drala slova protestů, i když ven neunikla ani hláska. Sestra si nikdy nehrála na matku, za což byla Carly nesmírně ráda, ale teď to vypadalo, že ji hodlá peskovat jako malé dítě. Stačil jí sourozenec, při pomyšlení na někoho, kdo je obě měl zahrnovat bezmeznou mateřskou láskou, se jí dělalo špatně. Stejně jako při pohledu na květinu, která vlastně za nic nemohla.
„Přirovnáváš mě ke kytce? A jsem podle tebe ta neškodná nebo naopak jedovatá?“ zeptala se jí poněkud jízlivě. Laurel byla stejně líbezná jako růže. Každý si jí oblíbil, ale musel si dávat pozor na trny. V některých situacích za to byla Carly vděčná, když potřebovala, měla se na koho spolehnout. Sama neměla tak ostré lokty, ale pokud to bylo zapotřebí, Laurel jí cestičku vždycky dokázala udělat.
„Výborně, alespoň někoho neohrozím. Moc dobře víš, že mám dost dobrý důvod pro to, abych odsud nevycházela. Nedělám to proto, že by mě to bavilo. Nebo že bych snad dokonce chtěla.“ Tiše si nad tím odfrkla. Sestřina bezstarostnost opravdu nebyla na místě. Vypadalo to, že Laurel nedochází vážnost situace a to Carly rozčilovalo. Ona nad problémem oči nezavírala. Ráda by všechno nějakým způsobem vyřešila, jenže se nacházela ve slepé uličce.
„Nevím, jak to funguje a nechci někoho připravit nejen o iluze. Co když se znovu stane nějaká nehoda? Co budeme dělat potom? Těžko najdeme lepší místo, než je tohle. Ale jestli mi nedokáží pomoct ani tady, tak pak...“ Na čele se jí objevila ustaraná vráska. Zamračila se a mezi obočím se jí tak prohloubila rýha poukazující na starosti. V hlavě měla neustálý zmatek z toho, jak dokola přemýšlela o tom, co by měla ideálně udělat. Sama si uvědomovala, že to takhle nepůjde napořád. Taky cítila plížící se pocit klaustrofobii. Někdy se jí vážně zdálo, že se stěny začínají přibližovat. Byť to bylo zcela nereálné a nesmyslné.
„A tím máš na mysli co?“ Carly nikdy neholdovala zakázanému potěšení, ani nad tím nepotřebovala přemýšlet. Nijak jí nelákalo zkoušet cigarety nebo drogy. S alkoholem měla jen malé zkušenosti, přestože si občas říkala, že by jeden panák neuškodil. Jenže na Xavierově akademii platila pravidla, které se v některých ohledech vůbec nelišila od těch na normálních školách a internátech. Nedokázala si představit, jak by případného hříšníka Profesor potrestal, ale nemohla si dovolit, aby je nutil k odchodu. Aby jí nutil k tomu, aby institut opustila. Ačkoliv po Laurel prskala jako kočka, vevnitř věděla, že je jen jeden člověk, který jí může pomoct. Jen odvaha mu to dovolit Carly chyběla. Kdyby byla pořád dítě, neváhala by sestru popadnout za ruku a dojít s ní až za Profesorem. Nechala by ji všechno vyřídit a potom by jenom čekala na výsledek. Ale léta, kdy si to mohla dovolit, byla už žalostně dlouho za ní. Teď se musela spolehnout jen sama na sebe, i když si svým strachem ubližovala.
„Nechceš se jít bavit sama? Určitě si to užiješ daleko lépe, když tě nebude nikdo držet zpátky.“ Jakmile ze sebe dostala vztek, na jeho místo nastoupily výčitky. Zuřivost jí byla o něco milejší, protože ji najednou mrzelo, že se k Laurel zachovala tak hrozně. Snažila se rozbouřené emoce zvládat, ale snaha ji žalostně prokluzovala skrz prsty, jako by se snažila lapit vodu. Byly chvíle, kdy se téměř nepoznávala. A to všechno jenom kvůli genům, které se zdály být den ode dne větším prokletím.
„Myslíš, že si táta taky o mámě přečetl recenzi na internetu? Možná to udělat měl, protože pak by s ní nezůstával. Ušetřil by si spoustu problémů... a my vlastně taky. Mohly jsme se narodit jako někdo naprosto normální.“ Aniž by nad tím přemýšlela, slova jí ze rtů vyklouzla dřív, než se stihla zarazit. Byla v nich zřetelná stopa hořkosti a zklamání, všechno, co se v Carly už dlouhou dobu hromadilo. Matka jí nechyběla vůbec, naopak byla šťastná, že se dostala daleko od ní. Neměla vůbec žádnou šanci na to, aby své dcery našla a znovu na ně kvůli schopnostem tlačila. Jenže otec dívce chyběl. Přišla si bez něj opuštěná, přestože vedle sebe měla milující a obětavou sestru.
„Nebylo by to lepší? Pořád bychom byly v Londýně, nemuselo by nás vůbec nic trápit. Mohly bychom cestovat. Ne protože bychom utíkaly. Ale protože bychom chtěly.“ Stále ještě svírala šaty, když klesla na postel vedle Laurel. Dívala se nepřítomně do prázdna, než se pohledem přesunula k sestře. Její oči říkaly hodně, ale než se v nich dalo něco pořádně vyčíst, Carly zavrtěla hlavou a zvedla se, aby na sebe natáhla to, co jí Laurel nabízela. Za zkoušku by přece jen nic nedala.